Mince Uherského království

Historický vývoj

Počátky uherského mincovnictví jsou spjaty s králem Štěpánem I. (vládl 997–1038), který zavedl první stříbrné denáry podle západních, především bavorských vzorů. Toto denárové období trvalo několik staletí, avšak kvalita mincí často kolísala v důsledku politické nestability a častých měnových obnov (renovatio monetae).

Zásadní zlom přinesla mincovní reforma Karla Roberta z Anjou ve 14. století. Od roku 1325 začal razit zlaté florény, později známé jako dukáty, které si díky své stabilní vysoké ryzosti získaly mezinárodní prestiž a staly se klíčovou obchodní mincí střední Evropy. Současně zavedl i stříbrné groše. Uherské zlaté ražby si udržely svůj význam po staletí.

Od 16. století, po nástupu Habsburků na uherský trůn, se mincovnictví postupně integrovalo do měnového systému habsburské monarchie. V tomto období se začaly razit velké stříbrné mince tolarového typu. I přes začlenění do většího celku si uherské mince často zachovávaly specifickou ikonografii, jako byl státní znak nebo postava Madony. V rámci Rakouska-Uherska (1867–1918) se v Uhrách razily mince korunové měny (korona a fillér) s maďarskými nápisy a symbolikou.

Charakteristické rysy a mincovny

Pro uherské mince je typická bohatá ikonografie. Nejznámějším motivem je Madona s dítětem, která se objevuje na mincích od 14. století a stala se symbolem uherských ražeb, zejména dukátů a tolarů. Dalšími častými motivy byli svatí králové, především sv. Ladislav, a uherský státní znak.

Centrem uherského mincovnictví byla po většinu jeho historie královská mincovna v Kremnici (maďarsky Körmöcbánya), založená Karlem Robertem z Anjou v roce 1328. Kremnické dukáty, označované značkou mincovny K-B, patřily k nejkvalitnějším v Evropě. Kromě Kremnice fungovaly v různých obdobích i další mincovny, například v Budě, Velké Bani (Nagybánya) nebo v sedmihradských městech.