Informace & Články, Strana 2

Roman Veselý

Možná se budete divit, proč Vás budu zdržovat takovou samozřejmou věcí jako je zachovalost mincí a medailí, řekněme tedy, že se sám chci ujistit jak to vlastně je (nebo má být) a přidat k tomu pár svých názorů. Samozřejmě vím, že velké většině sběratelů nečiní problém správně tuto zachovalost stanovit a přesně sběratelský materiál určit. Vím, že většina z našich sběratelů je na takové odborné výši a ve své oblasti takovými odborníky, že není potřeba je jakkoliv doučovat, přesto si dovolím tuto úvahu k malému rozboru našeho numismatického trhu a k nastínění svého názoru na tuto problematiku.

K hlubšímu zájmu o tento problém mě přivedla značná nejednotnost (nebo neobjektivnost) stanovování zachovalostí v našich aukčních katalozích. Nebudu dále uvádět o jakou konkrétní aukci se jedná, je to podle mého názoru více či méně problém většiny našich aukcí. Nevím do jaké míry je to neobjektivnost samotného zpracovatele katalogu a do jaké míry je to tvrdý požadavek dodavatele materiálu. Můžu-li mluvit ze své krátké zkušenosti zpracovatele čtyř katalogů, pak bych se hodně přikláněl k té druhé variantě, tzn. striktní požadavek některých dodavatelů na zachovalost (samozřejmě značně vylepšenou), jinak svůj materiál odnesou jinam, kde jim napíšou co si řeknou. Bohužel některé aukce v tomto směru na tyto požadavky přistupují a neuvědomují si, že kazí celkový obraz našeho aukčního trhu, ale hlavně si vytvářejí svou špatnou pověst. Já jsem stále optimista a věřím, že do budoucna se situace musí o hodně zlepšit, a že tyto aukce na své nynější prohřešky doplatí. Že je situace opravdu špatná mě přesvědčil jeden sběratel, který se před naší minulou aukcí divil, že antická mince uvedená v katalogu 2/2 je hezká! To jsem se divil zas já, pak už chápu dodavatele, proč chtějí mít na všech svých mincích minimálně 1/1 nebo lepší, když už dopředu většina návštěvníků aukcí počítá s tím, že 2/2 je mince přejetá tramvají!

Chtěl bych zdůraznit, že většina z dodavatelů má požadavky reálné, nebo nechá stanovení zachovalosti na zpracovateli. Můžu Vás ubezpečit, že rozhodně nechci nikoho v tomto směru poškodit, snažím se zachovalost stanovit opravdu objektivně a z některých ohlasů vím, že se mi to více či méně daří. Já si myslím, a většina z Vás se mnou jistě bude souhlasit, že lze dosáhnout takového stavu, aby byl spokojen nejen prodávající, ale i kupující. Jestliže se mi toto podaří, pak budu spokojen také já. Letmým nahlédnutím do našich aukčních katalogů a sběratelských příruček jsem bohužel nenašel soulad ve výkladu na hodnocení zachovalostí, možná proto vznikají ty značné rozdíly, někteří zpracovatelé ani tabulku zachovalostí neuvádějí. Paradoxně však některé aukce, které mají velmi volně stanoveny stupně zachovalosti (0 - řažební lesk, 1 - velmi dobrý, 2 - dobrý, 3 - méně dobrý) ohodnotí materiál opravdu zodpovědně, naopak tam, kde je tabulka vypracovaná pečlivě tato pečlivost v ohodnocení schází a rozdíl mnohdy činí i dva stupně!!

Zachovalost mincí se v našich aukcí stanovuje v číselném hodnocení, podobného způsobu se používá např. také ve skandinávských zemích nebo v Dorotheu ve Vídni. Většina ostatních zemí používá zkratky slov označujících tuto zachovalost. Těžko říci který způsob je lepší, každý má své pro a proti, ale ani jeden rozhodně není absolutně přesný. Záleží pak na zkušenosti konkrétního posuzovatele a hlavně (a to je velmi důležité) na jeho zájmu minci nebo medaili ohodnotit správně nebo špatně. Známe všichni dobře často používanou větičku když se Vám to nelíbí, tak nedražte, nebo víte jak je ta mince stará a ručně ražená? To je bohužel jeden z nešvarů našeho trhu a já vím, že ho to deformuje, sběratelé pak ztrácejí zájem o jakémkoliv zlepšení a radši pak na nic už neupozorňují. Já bych byl naopak rád, když za mnou přijdete s jakýmkoliv námětem nebo upozorněním na chybu, zachovalost, příp. pravost, nikdo není neomylný a já mám zájem vše napravit a udělat to příště ještě lépe.

Teď tedy, jak by mělo hodnocení zachovalosti vypadat. Sáhnu-li např. po sběratelské příručce Ing. Polívky (Mince Josefa II. a Leopolda II.), tak tam jsou pěkně popsány stupně zachovalosti a já si k nim dovolím přidat hodnocení německé a anglické (a americké), tak jak si myslím, že by to mělo být. Hodně z Vás již na některé ze zahraničních aukcí bylo, příp. si můžete udělat o jejich hodnocení obrázek z kvalitních fotografií. Tady je potřeba upozornit, že kritéria hodnocení budou trochu jiná u mincí moderních, ražených přesnými stroji, kde každá mince by měla být jedna jako druhá, zde každá vada z výroby je velký nedostatek. Naproti tomu mince starší, ražená na jednoduchých strojích nebo ručně je každá originálem, zde drobné nedostatky vzniklé nedoražením nebo naprasknutím razidla či střížku až tak moc nevadí, je nutné je ale v popisu uvést. V těchto případech se vzájemně nevylučuje hodnocení např. 1/1 a zároveň nedor. nebo napr. Přesto by hodnocení nemělo zásadněji odporovat následující tabulce zachovalostí:

Proof - ražba z leštěných razidel (pouze u moderních mincí), odpovídá hodnocení PP (Polierte Platte)
0 - s ražebním leskem (RL), která nebyla v oběhu, bez jakýchkoliv poškození, odpovídá St. (Stempelglanz nebo Stempelfrisch), UNC (Uncirculated)
1 - krásná, s nepatrnými stopami oběhu (viditelnými pod lupou) a s malými chybami, odpovídá vz., vorz. nebo vzgl. (Vorzüglich), EF nebo XF (Extremely fine)
2 - horší, znatelné stopy oběhu (viditelné okem) s většími vadami, odpovídá ss nebo s.sch. (Sehr schön), VF (Very fine)
3 - ještě dobrá, čitelná, stopy oběhu větší, jasně zřetelné detaily, odpovídá s, sch. (Schön), F (Fine)
4 - již hodně otřelá, místy nečitelná, vyjímečně zařaditelná do sbírky pro svou velkou vzácnost jako dokladový materiál, odpovídá s.g.e. (Sehr gut erhalten), G (Good).

V některých případech nevystačíme pouze s tímto číselným hodnocením, musíme si pomoci mezistupněm "mínus" (např. 1-), který značí horší než 1, ale lepší než 2. Veškeré viditelné vady ( závěs, ouško, stopy po nich, naražená hrana, různé opravy, mechanické poškození, vryp, pilování, prasklinky, dírka, dodatečné vyleštění, rytí apod.) snižují zachovalost mince a musí se při hodnocení zachovalosti uvést. Stejně tak je vhodné upozornit i na okolnosti, které zachovalost naopak vylepšují, např. upozornit na pěknou patinu (zvláště u antických bronzových mincí), příp. na vyjímečně krásný portrét apod. V tomto případě bych však doporučoval velmi zvažovat jak často a jakou formulaci používat.

V poslední době se bohužel objevuje jiný, velmi pěkně citově zabarvený termín, skvostný kus. Zde opět tápu o příčině skvostnosti, v zachovalosti to zjevně podle fotografie (a ani podle skutečnosti) nebude, třeba provedení mince je skvostné, nebo cena (ta je skvostná!), kdo ví.

V této chvíli bych také chtěl přispět něčím do pokladnice naší numismatiky, a to pěkným termínem jednoho fotografa, který prohlásil, že ty zrcátkové mince (rozumějte 0/0, RL, Stgl., Unc, příp. Proof) se mu fotí špatně, moc se od nich odráží světlo. Zavádím tedy nový termín zrcátkový kus. Ze své hlavy bych třeba doplnil třeba ještě unikátní, úchvatný, přenádherný, roztomilý apod. Čeština je v tomto směru velmi květnatý jazyk, určitě by každý z Vás také přispěl nějakým tím "odborným" termínem. V tomto, a ani v dalších katalozích však tyto "povídánky" nenajdete, bylo by zbytečné je psát u každé mince, vždyť Aurea má všechny mince sbírkové, skvostné, úchvatné, zrcátkové a přenádherné. Nebo snad ne?.

Na hodnocení zachovalostí v tomto duchu navrhuji novou revoluční tabulku, která by pak mohla vypadat takto: Proof - zrcátkový kus (zkratka zrc.), 0 - unikátní (unk.), 1 - úchvatný (uchv.), 2 - skvostný (skv.), 3 - sešlý (s), 4 - unavený (unv.). A všechny budou samozřejmě sbírkové kusy.

Posledních pár odstavců samozřejmě nemyslím vůbec vážně, ale kdo ví, třeba by se to někomu moc líbilo.

Praha květen 2002

Jiří Purš

Římské národní muzeum v Paláci Massimo Alle Terme

(Museo Nazionale Romano - Palazzo Massino Alle Terme)
· sbírka Kircherova muzea
· sbírka Francesca Gnecchiho
· sbírka Viktora Emanuela III. Savojského

Nově otevřená expozice římské numismatiky v Paláci Massimo v Římě je umístěna ve spodní části náměstí Republiky. Je nutné upozornit, že o muzeu nebo o expozici je mezi veřejností jen minimální informovanost. Vstupné pro dospělého do celého muzea činí 12000 ITL a je jej možno platit pouze v hotovosti. Numismatická expozice je umístěna v přízemí v tzv. sálu C, který je upraven jako velký bankovní sejf a je přístupná veřejnosti pouze v dopoledních hodinách. Sál C je rozdělen do 9 sekcí s celkovým počtem 62 vitrín opatřenými pohyblivými lupami. Nedostatkem expozice je však nevhodné a nedostatečné nasvícení jednotlivých vitrín.

Numismatický materiál objevený koncem minulého století a počátkem tohoto století při pracích na urbanistické úpravě nového hlavního města Italského království a při regulaci řečiště Tibery shromážděný v novém Archeologickém muzeu (slavnostně otevřeném v roce 1889 v Klášteře řádu kartuziánů Svaté Marie Andělské) vytvořil první jádro, ze kterého dále vznikla Sbírka mincí Římského národního muzea. Tato sbírka se postupem času obohacovala o velmi důležité sbírky italských mincí z antického, středověkého, renesančního a moderního věku a dosáhla na počátku sedmdesátých let významného souboru čítajícího půl miliónu kusů. Mezi nejvýznamnějšími a nejzákladnějšími částmi je třeba uvést:

sbírku litých bronzových kusů z antické Itálie, které dříve patřily Kircherovu muzeu,
sbírku mincí z římské doby a raného středověku Francesca Gnecchiho,
sbírku italských mincí ze středověku a moderní doby Viktora Emanuela III. Savojského,
mnoho středně malých sbírek, které od počátku tohoto století zaujaly stabilní pozici ve Sbírce mincí Římského národního muzea.

Sbírky z Kircherova muzea

Muzeum bylo založeno v druhé polovině sedmnáctého století tajemníkem Římského senátu Alfonsem Donninim da Toscanella, který přenechal Římské koleji svoji sbírku antických předmětů. Kircherské muzeum zaznamenalo v dalších letech různý a proměnlivý vývoj. Sbírka byla rozšířena otcem Attanasiem Kircherem, který propůjčil své jméno muzeu. Následuje rozvoj muzea díky činnosti dosažené otci Buonarinim a Contuzzim. V roce 1773 muzeum procházelo obdobím úpadku v důsledku zrušení jezuitského řádu provedeného v Římě papežem Klementem XIV. tak, že některé cenné sbírky starožitných předmětů a mincí byly postoupeny Vatikánským muzeím. K následujícímu rozkvětu došlo za vlády papeže Pia VI. (1775-1799), který obnovil činnost jezuitského řádu a Lvem XII., který v roce 1825 navrátil tomuto řádu Římskou kolej. Od tohoto okamžiku se Kircherovo muzeum těšilo z nových přírůstků pod kultivovaným vedením otce Giuseppa Marchiho, který obohacoval jeho fondy až do roku 1860.
V roce 1874, kdy byl jezuitský řád opět zrušen, se Kircherovo muzeum přeměnilo na Královské muzeum a bylo jediné, které mohlo přijímat veškeré nálezy a nákupy prováděné italskou vládou. Jeho období rozkvětu bylo avšak krátké, neboť v roce 1913 Ministerský dekret schválil rozdělení sbírky Kircherova muzea mezi nová stejně se nazývající muzejní sídla, která byla v těchto letech zřízena, jako například Římské národní muzeum, Muzeum ve Ville Giullii, Muzeum v Castel Sant´Angelo.
Ze sbírek muzea se podstatná část numismatického materiálu, který patřil Kircherově sbírce mincí vytvářené již od dob otce Kirchera, dostala do Římského národního muzea. Zvláště je třeba uvést bohatou sbírku litých bronzových mincí antické Itálie, která obsahuje celou sérii "aes grave", a dále značnou část mincí a jiných votivních předmětů (mezi kterými jsou slavné "kalichy s itinerářem"), které pocházejí ze schránky z Vicarella na Bracciánském jezeře.
Do Sbírky mincí Národního muzea v Římě byla převedena v těchto letech i část sbírek medailí, které dříve patřily Kircherově muzeu, a dále bohatá série vzorků mincí, různých kovových a olověných platidel z různých dob.

Sbírka Francesca Gnecchiho

V roce 1923 Ministerstvo veřejného školství koupilo sbírku římských mincí od miláňana Francesca Gnecchiho, který byl významným příznivcem římské numismatiky a vášnivým sběratelem, a předalo ji Sbírce mincí Římského národního muzea. Sbírka, která čítá více než dvacet tisíc kusů, obsahuje mince ze zlata, stříbra a bronzu období Římské republiky a Císařství a zabírá časové období od prvních kusů z litého bronzu (aes grave) do pádu Západořímské říše.
Ve sbírce je přítomna i významná část mincí Gótského období a uzavírá ji významný soubor medailónů. Sbírka si do dnešní doby zachovala řád, který jí dal sběratel podle kritérií, které charakterizují sběratelství z počátku tohoto století. Mince jsou seřazeny podle typu kovů - zlata, stříbra a bronzu: skupiny původu podle mincovních magistrátů z období Republiky jsou v přísném abecedním pořadí: počínaje od Císařství jsou v abecedním pořadí seskupeni různí vladaři se zachováním rozdělení kovů. Díky své úplnosti a vysoké kvalitě exemplářů, které jsou uchovány v Gnecchiho sbírce, se Sbírka mincí Římského národního muzea stala jednou z nejdůležitějších veřejných italských sbírek římských mincí, čímž dále získala významnou pozici i na mezinárodní úrovni.

Sbírka Viktora Emanuela III. Savojského

Dne 9.května 1946 Viktor Emanuel III. Savojský těsně před odjezdem do exilu napsal předsedovi Rady ministrů Aalzidimu de Gasperimu lístek, ve kterém vyjádřil svou vůli ponechat italskému lidu vlastní sbírku mincí "největší vášeň" jeho života.
Tato Sbírka byla úředně přijata italským státem výnosem č. 108 ze dne 6.září 1946. Kolekce byla zprvu svěřena do úschovy Italskému numismatickému ústavu a dále zákonným výnosem ze dne 5.listopadu 1968 byla definitivně svěřena Úřadu pro archeologický dozor v Římě.
Sbírka představuje doklad mimořádného historického a ekonomického významu, který je ve svém druhu naprosto jedinečný. Je tvořena více než sto tisíci italskými mincemi z období středověku a moderní doby raženými v časovém období, které zahrnuje více než patnáct století, od V. do XX. století, a vysokého počtu mincovních závaží, zkušebních mincí a odpadů z mincovních dílen.
Seřazení materiálů uvnitř sbírky je velmi racionální. Mince jsou rozděleny podle krajů počínaje severní Itálií, každý kraj je dále rozdělen podle mincoven seřazených podle abecedního seznamu měst, ke kterým mincovny patří, kromě hlavního města kraje, které ostatním městům předchází. Materiál každé jednotlivé mincovny je seřazen dle časové osy související s vládnoucí autoritou, která povolila ražbu, zatímco u každé jednotlivé vládní autority jsou nominální hodnoty seřazeny klesavě od nejvyšší do nejnižší. Jedinou výjimkou z tohoto pořádku jsou materiály ražené Savojským dvorem rozdělené podle časové osy panovníků bez rozdělení mincoven.
Každý kus je dále doprovázen kartičkou, na které Král vlastnoručně uvedl registraci každé jednotlivé nominální hodnoty a váhy, a dále několik zjednodušených označení místa, data a kupní ceny.

Expozice (sál C)

je rozdělena na několik tématických celků s celkovým počtem 64 vitrín. Pro stručnost uvádím jen základní členění:
- vznik Říma , období Republiky , římského císařství do III.stol. - vitríny 1 - 22
- ražby Papežského státu: vitrína 27-34
- středověké a renesanční zlaté a stříbrné ražby na území Itálie - vitrína 35-46
Na závěr uvádím několik doporučených tipů z "antické" expozice se zaměřením na období Republiky a císařství.
Expozice "antiky" je postavena převážně na zlatých nominálech doplněných vybranými bronzy především sestercii a dupondii. Stříbrných ražeb je méně a doplňují zlaté nominály námětově nebo pouze u vzácných císařů (např. Pescenius Niger) ikonograficky. Zajímavým postřehem je, že ve sbírce naplněné desítkami zlatých aureů není zastoupen císař Didius Julianus a jeho rodina (viz vitrína 19).
Přes velké množství vystavených mincí by neměly pozornosti ujít :
vynikající kolekce "aes grave" (vitrína 3-5)
republikový aureus Domitia Ahenobarba - vitrína 8, č.58 (Craf.519/1) viz. obr.1
tři překrásné Augustovy cistofory s patinou ve vitríně 9 (č. 36,37, 38 )
ve vitríně 10 najdeme mimo jiné zajímavý sestercius císaře Tiberia č.11 s námětem šestisloupého chrámu (RIC I-55) a Caligulův "klasický" sestercius s námětem jeho tří sester pod číslem 26.
Vitrína 11 upoutá několika aurei císaře Claudia viz. obr.2 (RICI-15) nebo překrásnými sestercii císaře Nera např. č. 18 s námětem vítězného oblouku , vzácnou variantou sestercie DECURSIO č. 21 a pod č.1 najdeme dvojportrét Nera a Agrippiny (RIC I-1) na aureu viz.obr.3.
následuje vitrína 12 kde nalezneme překrásný aureus Vespasiana s námětem chrámu Vesty (č. 4) i "numismatickou lahůdku" v podobě Domitianova sestercie s námětem Kolosea (č.61).
vitrína s pořadovým číslem 13 je věnována císaři Trajanovi s výstavními sestercii, např. č. 39, 41, 56, ale i známým s námětem "Forum Traianum" č. 21 na aureu.
císaři Hadrianovi je věnována vitrína 14, kde lze doporučit sestercie z tzv. "cestovní série" například č. 41 nebo č. 48 s motivem císař a IVDAEA (RIC II-853) viz. obr. 4. Excelentní je i denár č. 3 s námětem Liberatis.
slavná kolekce litých bronzů a votivních předmětů "kalichy s itinerářem" pocházející ze schránky nalezené ve Vicarello na Bracciánském jezeře (vitríny 15-17)
Zlatou můžeme označit vitrínu 18 kde jsou vystaveny pouze aurei císařů A. Pia a M. Aurelia včetně zajímavých portrétů Faustiny mladší a císaře Commoda
Hrozící pohled císaře Caracally najdeme na jeho různých nominálech ve vitríně 19
Ve vitríně 20 upoutá aureus císaře Aureliána č.142 (RIC V/1-15) viz.obr.5
Diokleciánovu mincovní reformu zachycuje vitrína 21 , kde pod číslem 7 najdeme klasický aureus (RIC VI-3)uvedený na obr.6.
Známý portrét císaře Licinia I najdeme na aureu (RIC VII-41) pod č.4 ve vitríně 22 viz. obr.7. Zde je také pod č.9 vystaven aureus s krásným portrétem císaře Constantina Velikého (RIC VII-207)
Vitrína 23 je určena solidům , kde najdeme např. zajímavý solidus (RIC IX-28) císaře Eugenia č. 54 obr.8 ,dále solidus císaře Teodosia II pod č.49 nebo solidus císaře Valentiniana III (RIC X-2033) viz.obr. 9
Jedinečnou mincovní ražbu gótského krále Teodorica, objevenou v roce 1894 v hrobě u Senigallie a zakoupenou panem Gnecchim ukrývá vitrína 24 pod č.2.
Pro příznivce expozice je možno zakoupit v prvním patře muzea publikaci La Moneta Romana, což je vydařený obrazový průvodce antickou expozicí muzea.

Připraveno s využitím materiálu publikace "La Moneta Romana".

Zdeněk Nechanický

Ve 14. a 15. století začaly na území Ruska pronikat uherské dukáty, nazývané ruským obyvatelstvem „ugorskije“ nebo „červonci“. Inspirován těmito mincemi nechal Ivan III. kolem roku 1480 razit červonce - dukáty, napodobující uherské předlohy, ale se svým jménem. Pokud nebereme v úvahu Kyjevskou Rus, byly to první ruské zlaté mince, zřejmě ražené pouze ve velice omezeném množství. V současné době je znám pouze jeden exemplář v petrohradské Ermitáži. Tyto červonce neměly uplatnění v peněžním oběhu, ale používaly se výhradně jako vyznamenání za válečné zásluhy. Vojáci je nosili na čepici nebo na rukávě levé ruky. Tento způsob vyznamenávání nabyl širších rozměrů až v 17. století. Jediná výjimka ražby skutečně ruského zlatého oběživa byla uskutečněna v roce 1610. Tehdy car Vasilij Šujskij (1606-1610) placením švédského nájemného vojska vyčerpal veškeré stříbro ve státní pokladně. Těžkou situaci řešil ražbou zlatých děněg a kopějek stejné váhy a vzhledu běžnými razidly. Tyto mince měly desetinásobnou hodnotu než jejich stříbrné předlohy. Jejich ražba trvala pouze několik týdnů (i po dobytí Moskvy Poláky) a pokračovala pouze do vyčerpání nevelkých zásob zlata. Na těchto mincích jsou uvedena jména Vasilije Ivanoviče (Šujského) a po jeho zajetí polskými okupanty Vladislava Zikmundoviče, syna polského krále Zikmunda III. (1587 - 1632). Tato peněžní operace byla vysloveně nouzovou záležitostí.

Téměř nepřetržité války Ruska s Polskem, Švédskem a Tureckem v 17. století byly důvodem k rozsáhlejší ražbě zlatých červonců, používaných jako vyznamenání. Bylo to v dobách vlád Alexeje Michajloviče (1645 - 1676), Fedora Alexejeviče ( 1676 - 1682) a Sofie (1682 - 1689). Byly raženy v různých hmotnostech, od drobných dílů až po honosné portugaly (desetidukáty). Jednotlivé nominály byly udělovány nejen podle válečných zásluh, ale také podle původu. Portugaly byli odměňováni především bojarové - vojevůdci a naopak zasloužilí řadoví válečníci z řad prostých vojáků dostávali pouze zlaté kopějky či děngy.

Tyto mince nebyly oběživem a nedotkly se ani peněžních reforem Alexeje Michajloviče, přestože některé měly shodné letopočty 1654 a 1655 s „jefimky“ (kontramarkované západoevropské tolary). Byly určeny výhradně k vyznamenávání. Jejich značná část byla udělena zasloužilým kozákům Bohdana Chmelnického, kteří se po řadě vítězství nad Poláky zasloužili o sjednocení levobřežní Ukrajiny (od levého břehu Dněpru na východ) s Ruskem. Jsou známé ve dvou typech. Na prvním bývá na líci i rubu umístěn carský orel a kolem něj jméno a titul vládnoucího panovníka. Druhý typ nese na líci osmiřádkový nápis se jménem a titulem cara a na rubu je umístěn orel. Za vlády Sofie Rusko válčilo v letech 1687 - 1689 s krymskými Tatary a po vítězném krymském pochodu nastala potřeba další ražby těchto dukátů - červonců k vyznamenání vojska. Opět byly zhotoveny různé dukátové hodnoty od drobných ražeb až po desetidukáty. Svým vzhledem se lišily od prvních dvou typů. Na lícní straně je dvojportrét carevičů Ivana a Petra a na rubu portrét panující carevny Sofie, starší sestry mladších carevičů. Kolem portrétů jsou pro mnohé sběratele nesrozumitelné opisy, vyjádřené pouze začátečními písmeny jmen a titulů (vzhledem k tiskovým potížím s azbukou jsou následující ruské opisy psány latinkou):

Líc: B.M.V.G.C.I.K.I.A.P.A.

což značí:

B(ožieju) M(ilostiju) V(elikie) G(osudari) C(ari) I K(njazja) I(oann) A(lekseevič) P(etr) A(lekseevič)

Rub: I.G.B.C.IK.S.A.V.V.IM.R.S.

I G(osudarynja) B(lagovernaja) C(arevna) I K(njažna) S(ofija) A(lekseevna) V(seja) V(elikija) I M(alyja) R(ossij) S(amoderžcy)

V opisech existují drobné varianty a u nižších dukátových nominálů nejsou mezi písmeny rozdělovací znaménka. Všechny popisované zlaté ražby, s výjimkou Šujského zlatých kopějek a děněg, jsou po rytecké i ražební stránce kvalitně zhotovené. V druhé polovině 19. století byly v petrohradské mincovně ve velice omezeném množství raženy také jejich novoděly. Od původních ražeb jdou dobře rozeznat výtečnou zachovalostí a moderní ražbou. Jsou rovněž velmi vzácné.

Zdeněk Nechanický

O existenci nejstarších a nejvzácnějších ruských mincích, nazývaných současníky podle kovů z kterých byly raženy zlatniky a srebreniky, se až do konce 18. století nevědělo. První exemplář, srebrenik knížete Jaroslava (1019 - 1054), objevil v roce 1792 v Kyjevě jakýsi sběratel mezi církevními přívěsky na ikoně. Mince podobného typu byly raženy i ve zlatě a jsou nazývány zlatniky. První zlatnik knížete Vladimíra (980 - 1015) byl zjištěn rovněž v Kyjevě v roce 1796. Vlastnil jej ukrajinský voják, který jej dostal od své matky1). Známější se tyto mince staly po odkrytí depotu zlatých byzantských mincí 10. století v roce 1804 v Pinsku. Mezi nimi bylo několik zlatniků knížete Vladimíra (jiný panovník zlatniky nerazil). Ve dvacátých letech 19. století se objevilo ještě několik srebreniků, které byly z počátku považovány za byzantské. V následujících desetiletích vyvolaly tyto tehdy záhadné mince řadu sporů o jejich původu. Tehdejší historici, zabývající se numismatikou, se přikláněli k názoru, že se jedná o ražby bulharských nebo srbských carů. Vzorem pro zlatniky a srebreniky byly byzantské mince, ale svým primitivním provedením (můžeme použít i termín „barbarizace“) jsou skutečně velmi podobné nejstarším bulharským mincím.

V roce 1852 byl odkryt do současné doby největší depot asi 200 srebreniků (něžinskij klad), který vyvrátil dosavadní názory o původu těchto mincí. S dalšími nálezy ve 2. polovině 19. století bylo získáno dostatečné množství studijního materiálu, který umožnil rozluštění velmi obtížně čitelných opisů. Obtížnost identifikace a přidělení zlatniků a srebreniků Kyjevské Rusi popisuje Spasskij. Domnívá se, že mělce vyražené nebo často nedoražené mince byly raženy bronzovými razidly, které navíc byly často přerývány (zůstávaly na nich fragmenty původního obrazu)2). Způsob ražby je příčinou mnoha variant. Mnohé opisy nebyly dodnes rozluštěny.

Tyto mince byly ve své době důkazem existence a suverenity východního slovanského státu. Přes nesporné stopy byzantských vzorů 10. století nesou tyto nejstarší ruské mince na lícní straně slovanské nápisy se jmény knížat i s jejich primitivními portréty. Na rubu srebreniků je umístěn rodový znak knížat – rjurikovský trojzubec (současná Ukrajinská republika jej používá jako státní znak). Současně jsou tyto mince nejstaršími ruskými písemnými památkami.

Na lícních stranách srebreniků nejčastěji vidíme knížete na trůně (prestol, stol) s opisem ve staroslovanském písmu VLADIMIR NA STOLE. Na rubu je kolem trojzubce opis A SE EGO SEREBRO. Na rubních stranách zlatniků je vyobrazen Ježíš Kristus (podobně jako na tehdejších byzantských mincích) s písmeny IC XC (Jesus Christos)3). Známé jsou mince se jmény pouze tří panovníků: Vladimíra (980 - 1015), Svatopluka (1015 - 1019) a Jaroslava (1019 - 1054). První dva razili své mince v Kyjevě, Vladimír v letech 988 - 1015 a Svatopluk v roce 1018. Jaroslav mincoval v prvních letech své vlády v Novgorodě. Jeho srebreniky jsou nejvzácnější, dochovalo se pouze 11 exemplářů. Existují jejich falzifikáty, zhotovené ve Skandinavii. Podobné srebreniky razil také kolem roku 1070 tmutarakanský kníže Oleg-Michail4).

V Kyjevské Rusi v 10. a 11. století převládala tržní směna a charakter vlastních mincí byl především reprezentační. Nejlépe to dokazuje omezená ražba a metrologie srebreniků, kterou uvádí vědecká pracovnice numismatického oddělení petrohradské Ermitáže M. P. Sotnikovová. Jakost stříbra kolísá od 300/1000 až po 960/l000 a hmotnost se pohybuje mezi 2,2 - 3,8 g. Oběživo s takovou metrologií se jen těžko mohlo tržně uplatnit5).

Zájemce o dnes dražený srebrenik jistě zajímá vzácnost této mince, která u nás nikdy nebyla v prodeji. Výmluvnou informací mohou být údaje M. P. Sotnikovové:6)

Počet známých kusů

Zlatniky Vladimíra 11
Srebreniky Vladimíra (4 typy) 244
Srebreniky Svatopluka 51
Srebreniky se jménem Petros 5
Srebreniky se jménem Petar 12
Srebreniky blíže neidentifikované 3
Srebreniky Jaroslava 6
Srebreniky Jaroslava s latinskou legendou 5

Na závěr uvádím volně přeloženou charakteristiku těchto mincí, kterou M. P. Sotnikovová ve své studii uvádí jako motto:

Jejich původní název není znám. Tyto mince jsou největší numismatickou vzácností,jelikož jich více není a jen velmi málo se jich vyskytuje ve starých sbírkách a v Ermitáži.

1) I. G. Spasskij: Russkaja monetnaja sistema. Leningrad 1970. Str. 47 - 54.
2) Tamtéž.
3) E. I. Kučerenko – D. I. Mošnjagin: Numizmatika ve škole. Moskva 1968. Str. 115.
4) V. V. Zvarič: Numizmatičeskij slovar. Lvov 1975. Heslo srebreniky.
5) M. P. Sotnikova: Itogi izučenia russkich monet X-XI vekov Gosudarstvennom Ermitaže. In: Prošloe našej rodiny v pamjatnikach numizmatiky. Leningrad 1977. Str. 4 - 11.
6) Tamtéž.

Roman Veselý

V aukci Sothebys and Stacks v New Yorku byla dne 30. července 2002 vydražena zlatá dvacetidolarová mince z roku 1933 za neuvěřitelnou cenu 7.590.000,- US dolarů. Byl to jediný exemplář tohoto ročníku, který se dochoval. Celý náklad tohoto ročníku byl dle nařízení prezidenta F. D. Roosevelta pozastaven a pak roztaven. Bylo rozhodnuto, že banky již nesmějí žádné zlaté mince vydávat a tento ročník byl skutečně posledním ročníkem ražby zlatých mincí.

Tento jediný exemplář zlatého dvacetidolaru 1933 byl v roce 1944 vyvezen do Egypta pro legendární sbírku krále Faruka. Zcela jistě se jedná o stejnou minci, která byla vydražena ve výše uvedené aukci. Dražbě předcházel pět let trvající soud, který určil, že mince se nachází legálně v privátních rukou.

Je zcela výjimečné, aby byl znám u mince jen jediný exemplář. Přesto cena zaplacená za tuto minci vysoce převyšuje ceny dosažené za jiné unikáty. V současné době lze těžko očekávat, že by se této ceně mohla nějaká dražba jiné mince alespoň přiblížit.

Pro srovnání uvádíme, že v našich českých aukcích byla zatím rekordní cena za jednu minci zaplacena v 6. aukci společnosti Aurea Numismatika dne 7. prosince 2002. Jednalo se o speciální aukci sbírky význačného českého numismatika Antonína Prokopa restituovanou z Národního muzea. Za stejnou cenu 1.100.000,- Kč se zde prodaly dvě vzácné carské ruské mince. Byly to novoděl rublu 1723 z moskevské mincovny a zkušební ražba 1 rublu 1726 z petrohradské mincovny. Vzhledem k tomu, že v květnu 2003 bude společnost Aurea dražit druhou část výše zmíněné sbírky, může být tento český rekord brzy překonán.

Jiří Purš

Na členské aukci ČNS jsem získal as ražený v době vlády císaře Augusta s motivem lyonského oltáře, o který neprojevil nikdo větší zájem vzhledem k jeho horší zachovalosti. Můj zájem však vzbudila velmi dobře zachovalá kontramarka, která byla v katalogu určena jako AVG a tak jsem předpokládal, že jde o kontramarku císaře Augusta.

Následně jsem minci zařadil s tím, že se k ní vrátím později, což se stalo náhodně po obdržení aukčního katalogu společnosti CNG číslo 58 z roku 2001. V katalogu je na str.121 informační text, upozorňující na dva nabízené asy právě s motivem lyonského oltáře opatřené extrémně vzácnou kontramarkou římského generála Publia Quinctilia Vara. O tomto vojevůdci, nebo lépe řečeno o jeho porážce v bitvě v Teutoburském lese1) Arminiem, který stál v čele svazu germánských kmenů, se zmiňuje Suetonius ve svých Životopisech dvanácti císařů2). Uvádí, že "…varovská porážka znamenala bezmála zkázu, protože v ní byly pobity tři legie3) s vůdcem i legáty a se všemi pomocnými sbory…. Vykládá se, že byl Augustus tenkrát do té míry zděšen, že si po řadu měsíců nedával stříhat vousy ani vlasy, tloukl hlavou do dveří s voláním: "Quintilie Vare, vrať legie! (Vare, Vare, redde mihi legiones meas). Výroční den porážky každoročně mu byl dnem smutku a nářku." Svědectví o tom, že uvedená porážka byla pro Řím opravdovou ostudou, nalezneme i v díle Cornelia Tacita : "Na vrcholu césarismu"4): "V té době zbývala již jen válka proti Germánům, vedená spíše, aby zahlazena byla hanba pro ztrátu vojska s Quintiliem Varem…"
Při pohledu na fotografie v katalogu CNG jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsem tuto kontramarku již někde viděl, a následně jsem zjistil, že kontramarka na asu, původně určená jako AVG, je ve skutečnosti kontramarkou Quinctilia Vara (obr.2). Potvrzení tohoto zjištění jsem nalezl v příručce od Dr. Maxe Bernharta: "Handbuch zur Münzkunde der Römischen Kaiserzeit"5). V této publikaci nalezneme vyobrazení právě jak kontramarky VAR (obr.1) tak i kontramarky používané v té době Augustem tedy s označením IMP (obr.3). nebo IMP AV. Kontramarka AVG se převážně vztahuje k císaři Tibériovi, ale ve spojení s opisem IMP tedy IMP AVG. Pro správné datování ražby, nebo samotného účelu některých kontramarek v ranném císařství, je důležité znát nejen samotný opis kontramarky, nominál a mincovnu, ale mnohdy okolnosti její ražby. Příkladem může být právě výše uvedená mince s kontramarkou Q. Vara (obr. 2):

Popis mince : AE As, Mincovna Lugdunum, raženo 10 př.n.l. do 2 př.n.l.,8,8 g, hnědá patina
Opisy: CEASER PONT MAX / ROM ET AVG
Ověnčená hlava vpravo / Lyonský oltář, dole nápis, nahoře kontramarka "VAR".
RIC I2- 230 , BMC - 550

Varovu kontramarku nalézáme výhradně jen na asu s námětem lyonského oltáře (zasvěcen Augustovi roku 10 př.n.l.) v literatuře často nazývaném zjednodušeně "lyonský as". První emise asů byla ražena v mincovně v Lugdunu v období mezi roky 10 - 2 př.n.l. s opisem na aversu CEASER PONT MAX a opisem na reversu ROM ET AVG6). Kontramarky VAR nalézáme právě pouze na této první emisi. Znamená to, že "lyonské asy" následně ražené v druhé emisi Tibériem v období mezi roky 2 př.n.l. a rokem 14 n.l. a s opisy na aversu CAESAR AVGVSTVS DIVI F PATER PATRIE7) nebo TI CAESAR AVGVST F IMPERAT V8) nebyly pravděpodobně již Varovi do Germánie dodány, nebo se nedochovaly9). Jaké byly důvody ražby této kontramarky se spolehlivě dnes již nedozvíme. Můžeme dovodit, že to byly vojenské důvody jako výplata a kontrola měny používané vojskem v provincii, proti tomuto důvodu stojí fakt, že legie byly vypláceny vyššími nominály u kterých se s kontramarkou VAR nesetkáme. Pravděpodobnějším důvodem mohla být tvrdá Varova politika v oblasti vybírání daní od germánských kmenů, jakou známe z období jeho působení v Sýrii10) a samotná Varova pravomoc kontramarkovat jen nejnižší nominály. Stanovení časového období, kdy kontramarka byla ražena je jen přibližné, nicméně víme, že horním limitem její ražby je rok porážky v Teutoburském lese (9. září roku 9 n.l.) a dolním limitem je období Varova působení ve funkci správce nové provincie Germánie (ustanovené od roku 5 př.n.l.). Obdobím pravděpodobné ražby kontramarky VAR je tedy rozmezí roku 5 př.n.l a září roku 9 n.l. Na závěr mohu jen konstatovat, že mince s uvedenou kontramarkou je sběrateli ve světě velmi ceněna o čemž svědčí i cena za kterou byly obě kontramarky s vyvolávací cenou 400 USD ve zmíněném katalogu CNG nakonec prodány , tedy každá za více jak 1100 USD

Slovník antické kultury, Svoboda 1974, str. 605 (přesná lokalizace bojiště je stále nejasná)
Gaius Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, Svoboda 1998, kniha 2, odd. 23
Přesněji šlo o legie XVII, XVIII a XIX.
Cornelius Tacitus: Na vrcholu césarismu, Orbis 1949, kniha 1, odd. 3
Dr. Bernhart M.: Handbuch zur Münzkunde der Römischen Kaiserzeit, Tafelband,Halle 1926, str.37 - tabulka vyobrazení kontramarek, obr. příloha č.99.
Sutherland, C. H. V. : RIC I2, str. 27,29.
Sutherland, C. H. V.: RIC I2, str. 58, RIC233 , (opis na aversu informuje o Tibériovi jako synovi Augusta již s titulem otce vlasti. Titul PATER PATRIAE obdržel Augustus v roce 2 p.n.l.).
Sutherland, C. H. V.: RIC I2, str. 58, RIC 237,RIC 238. Pro úplnost je nutno uvést i as s portrétem Tibéria ražený v Lugdunu v roce 11 n.l. s opisem TI CAESAR AVGVST F IMPETAT VI (RIC 242) a stejný as ražený po roce 12 n.l. s opisem TI CAESAR AVGVST F IMPETAT VII (RIC 245). Posledním rokem ražby je rok 14 n.l., kdy se Tiberius stává císařem.
Je zajímavé, že ražba asů druhé emise Tibériem probíhala již 11 let od ustavení Vara do čela provincie až do doby, kdy završil své působení v Teutoburském lese.
Varus působil v Sýrii ve funkci správce provincie, kde uplatňoval tvrdé vymáhání daní ve vazbě na určitou evidenční kontrolu oběhu nominálů císařského a provinčního oběživa.

Roman Veselý

Nestává se často, aby zraky sběratelů a obchodníků z celého světa byly upřeny na některou z tuzemských aukcí, proto můžeme s radostí konstatovat, že se tak v posledním půlroce stalo dokonce dvakrát. Poprvé v prosinci minulého roku a podruhé v květnu letošního roku, kdy aukční společnost AUREA Numismatika s.r.o. nabízela soubor ruských mincí a medailí ze sbírky sběratele a obchodníka Antonína Prokopa, jejíž větší část byla vrácena v restituci potomkům tohoto sběratele. Menší část této unikátní sbírky odkoupilo do svých sbírek Národní muzeum, jednalo se převážně o zlaté mince a medaile, v menší míře stříbrné a z ostatních kovů, v každém případě vysoce vzácné až unikátní ruské ražby, některé z nich nejsou zastoupeny ani ve sbírkách petrohradské Ermitáže. Tímto nákupem se Národní muzeum zařadilo mezi několik málo světových muzeí, které se mohou pyšnit velmi kvalitní sbírkou ruských ražeb.

Právě tato restituovaná část sbírky byla předmětem aukčního prodeje, celkem bylo nabídnuto ve dvou aukcích přes 1000 ks mincí a medailí všech ruských carů počínaje Petrem I. Velikým až po posledního ruského cara Mikuláše II. Celý soubor byl nabízen ve dvou aukcích, ke každé aukci byl vydán samostatný katalog pod názvem Sbírka Antonína Prokopa 1. a 2. část, předmluvu k 1. části tvořil příběh sběratele Prokopa včetně pohnutého osudu jeho sbírky.

Vysoce kvalitní sbírka s dobrým původem, který jednoznačně zaručoval pravost nabízených mincí a medailí, transparentní způsob prodeje včetně zvláštního katalogu, reklama v zahraničních sběratelských časopisech, na internetu i osobní kontaktování obchodníků a sběratelů ruských mincí přinesla nad očekávání výborné výsledky. Osobně nebo prostřednictvím telefonu a písemných příkazů se aukcí zúčastnilo několik desítek dražitelů z celého světa (Izrael, USA, Kypr, Irsko, Nizozemí, Velká Británie, Německo, Rakousko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko). Již v první části bylo dosaženo několik tuzemských aukčních rekordů, které několikanásobně překročily dosavadní nejdražší prodeje, hned dvě mince byly prodány shodně po 1 100 000 Kč a celá aukce vzbudila senzaci v numismatickém světě. Druhá aukce pak byla doslova bombou, která zařadila aukční společnost AUREA Numismatika s.r.o. mezi přední světové numismatické aukční síně. Úspěch první aukce přilákal ještě více dražitelů a rekordní ceny byly ještě několikrát překročeny. Položka č. 170 - zkušební rubl carevny Anny z roku 1730 ražený v počtu pouhých 36 ks byl prodán za neuvěřitelnou cenu 5 000 000 Kč a je onou nejdražší prodanou ruskou mincí světa všech dob. Další položky dosáhly také neobyčejně vysokých cen, pol. 268 - tzv. rodinný rubl z roku 1835, ražený též v počtu 36 ks byl prodán za 3 200 000 Kč, pol. 207 - rubl Petra III. z roku 1762 byl prodán za 2 400 000 Kč a tak by se dalo pokračovat dál. Celkově byl dosažen v obou aukcích nikým nečekaný a opravdu rekordní obrat v celkové výši 55 000 000 Kč.

Závěrem můžeme konstatovat, že se ukázalo jednoznačně správné rozhodnutí prodávat tuto sbírku prostřednictvím aukce, nabízené mince byly prezentovány dlouho před aukcí, byl vytištěn kvalitní katalog, který zůstane trvalou památkou na sběratele Antonína Prokopa, aukční dům AUREA Numismatika s.r.o. garantoval pravost všech nabízených kusů a v neposlední řadě zajistil kupcům po aukci vývozní povolení z Národního muzea a v několika případech dokonce mince dopravil šťastným vydražitelům. To vše posílilo důvěru zahraničních kupců a pomohlo k tomuto vyjímečnému výsledku obou aukcí.

Jiří Svoboda

V numismatických listech č.5/6 2001 mě zaujal článek paní Lenky Vacínové o židovských mincích. Jedna mince, která stojí za zmínku, byla v Praze dražena dne 24. 4. 2002 pod číslem 685. Tento denár z povstání Bar Kochby je němým svědkem pohnuté židovské historie. Židé povstali proti Římu několikrát a v letech 66 - 70 byla jejich země během římsko-židovské války prakticky zničena.

Nejtěžší ztráta bylo zničení Jerusalema a židovského chrámu. Židé platili do chrámu povinnou daň půl šekelu ročně z každé osoby mužského pohlaví. Římané tuto daň po zničení chrámu nezrušili, ale židé ji museli platit jim. Protože chrámový poklad uloupili Římané, neměli Židé při druhém povstání v letech 132 - 135 dostatek stříbra na ražení svých mincí. Nezbývalo jim, než používat římských mincí a přeražbou z nich dělat své. Na některých je vidět i část obličeje císaře z původní mince (viz např. Lanz 68/254). Pro přeražbu byly používány převážně denáry císařů od Vespasiána do Trajána. Mince zmíněná na začátku je přeražbou Trajánova denáru z konce jeho panování, který oslavuje jeho vítězství nad Parthy (C 193, RIC 334). Na straně s trubkami je z původní mince znát temeno hlavy císaře, mašle ve vlasech a latinský opis: IMP CAES NER TRAIAN OPTIM (AVG GERM DAC). Židovský nápis provolává svobodu Jerusalemu, dvě trubky symbolizují svolávání do boje. Trubky se používaly k povelům pro vojenské šiky i pro svolávání lidu při slavnostech (4Moj.10). Na straně s hroznem je z původní mince znát podnož nohou a hrot kopí boha Virta a latinský text: PARTHICO PM TR (P COS VI P P SPQR). Židovská část nám říká kdo je vůdcem povstání - Šimeon (Bar Kochba), hrozen symbolizuje bohatství zaslíbené země (4Moj. 13/23-27). Povstání Bar Kochby bylo krvavě potlačeno vojsky císaře Hadriána, Jerusalem byl přejmenován na Aelia Capitolina a židům byl vstup do města zakázán pod trestem smrti. Židé se dočkali svého státu až v roce 1948.

Zdeněk Nechanický

Ruské mincovnictví je pro sběratele svou starobylostí, rozsahem a zvláštnostmi mimořádně přitažlivé. První mince byly raženýma území Kyjevské Rusi koncem 10. století knížetem Vladimírem (980 - 1015). Byly to zlaté a stříbrné mince (zlatníky a srebreniky) byzantského typu se slovanskými nápisy a rurikovským trojzubcem. Byly vydávané především z politických a reprezentačních důvodů. Jsou velice vzácné a první exemplář byl objeven v roce 1792.

Éra politické roztříštěnosti pozdně středověkého Ruska na řadu knížectví a svobodných měst zanechala numismatikům velké množství drobných stříbrných a měděných mincí, z nichž mnohé dodnes nejsou identifikovány.

Rusko jako první na světě zavedlo do peněžní soustavy metrický systém, ve starší době používalo při ražbě mincí nezvyklou technologií ruční ražby (drátěné - "prvoločnyje" mince), za tatarské nadvlády byly vydávány děngy s tatarsko - ruskými nápisy, vysoké nominály nahrazovaly jefimky (kontramarkové evropské tolary), byly raženy červonce (dukátové ražby používané jako vyznamenání), jekatěrinská mincovna vydávala plnohodnotné vysoké měděné nominály (plity - útesy), dochovaly se tzv. "potěmkinovy" mince (Aurea, 6. aukce, č.205), bylo zavedeno označování nominální hodnoty pro analfabety, zvláštní datování slovanskými číslicemi, jednak dle našeho letopočtu a někdy i od "stvoření světa". Ve druhé polovině 18. století existovala souběžně dvojí měna - vzájemně směnitelné zlaté a stříbrné oběživo a zároveň hojně vydávaná papírová platidla, směnitelná pouze za měděné mince. V první polovině 19. století pak masově ražené platinové mince. Další velkou zajímavostí jsou provinční ražby ve vzdálených nebo právě dobytých oblastech (Sibiř, Gruzie, Pobaltí, Moldavsko, Prusko, Finsko, Polsko). Dále různá nouzová platidla, především známé měděné známky za daň z vousů (borodovyje znaki). Bylo raženo značné množství většinou unikátních zkušebních ražeb, které pak nebyly realizovány a v 19. a ve 20. století byla vydána řada umělecky velmi zdařilých pamětních mincí.

Vedle těchto zajímavostí je ruská numismatika poznamenána ojedinělou negativní světovou zvláštností - tzv. novoděly. Nejsou to falzifikáty ( byly raženy v oficiálních státních mincovnách ), ale zároveň neměly funkci oběživa. Na tomto místě je vhodné citovat nestora ruské numismatiky dr. I. G. Spasského:

"Nepřitažlivá zvláštnost mincovního fondu ruské numismatiky a osobitá zvláštnost v historii ruského sběratelství jsou tzv. novoděly - napodobující převážně vzácné ruské mince, zhotovené na objednávku vysoce postavených sběratelů nebo ministerstva financí ve státních mincovnách. Tato neobvyklá výroba byla v roce 1890, po protestech sběratelů, zakázána. Novoděly jsou osobitým druhem sběratelských mincí. Klient mincovny, doplnivší si svoji sbírku novodělem, věděl, za co ji koupil, avšak při dalším pohybu mince z ruky do ruky často zmizel rozdíl mezi "čestným novodělem" a "nečestným falzifikátem". Často splýval rozdíl mezi tímto novodělem a velmi cennou původní mincí."

Novoděly, mezi ruskými sběrateli také nazývané "novoštempelnyje moněty", byly raženy v petrohradské, jekatěrinburské, moskevské, varšavské a suzuňské mincovně. Nevznikly v době ražby původních mincí a byly určeny výhradně do sbírek, ať již soukromých sběratelů nebo do muzeí či na různé výstavy. Již v průběhu 18. století byly starými razidly dodatečně raženy v omezeném množství některé velice vzácné mince z 16. a 17. století, často existující třeba jen v jediném exempláři (zlaté kopějky, rubl a polupoltinik - čtvrtrubl 1654, jefimky 1655, červonce atd.). Novoděl měděné poltiny - půlrublu 1654 tehdy nevznikl, protože o její existenci tehdy nevěděli. Ve druhé polovině 18. století, v rámci vzpomínkových oslav Petra Velikého, byly původními i nově zhotovenými razidly znovu raženy v různých kovech jeho pamětní medaile.Tehdy vznikly i první hybridní ražby ze starých a nových razidel. Z dochovaných archiválií z r. 1788 je známo, že v tehdejší ještě existující moskevské mincovně se dochovalo 32 kusů starých razidel, které byly rovněž použity k ražbě novodělů.

Osobitý charakter mělo zhotovování novodělů v jekatěrinburské mincovně, specializované především na výrobu mincí z mědi. Jejich ražba začala později, až v roce 1840, neboť před tímto datem bylo nařízeno nepotřebná razidla ničit. V tomto roce vydalo ministerstvo financí příkaz zhotovit kolekci mincí, ražených na Sibiři v letech 1757 - 1840. Rytci jekatěrinburské mincovny vyrobili všechna potřebná razidla, kterými pak byly všechny objednané mince vyraženy. Po vyřízení objednávky byla z příkazu velkokněžny Marie Nikolajevny opět tato razidla zničena.

V roce 1856 ministerstvo opět potřebovalo několik kolekcí jekatěrinburských mincí, tentokrát již od roku 1726, od druhého roku ražby velkých měděných útesů - plit (od kopějky po rubl). Opět řezači kolků zhotovili podle starých mincí obrovské množství razidel všech ročníků jekatěrinburské mincovny a pokud neměli k předloze staré originály, posloužily jim kresby. Razidla již nebyla zničena a kromě řady soukromých objednávek byly ještě v roce 1870 zhotoveny čtyři podobné kolekce mincí jako v roce 1856.

Především ve 2. polovině 19. století získávali novoděly mincí i běžnější sběratelé prostřednictvím administrativního vedení mincoven nebo neoficielně prostřednictvím mincovních mistrů. Ještě volnější způsob získávání novodělů byl u medailí. Dochovanými razidly si každý mohl nechat vyrazit v libovolném kovu kteroukoliv z medailí. V roce 1890 vydalo ministerstvo financí zákaz ražby novodělů. Tím však nekončí historie těchto zvláštních ražeb. Poslední novoděly vznikly za jiných podmínek, po skončení občanské války za komunistické vlády. Bolševici tehdy zoufale potřebovali "tvrdé" valuty a jedním z prostředků k jejich získání byla doražba carských mincí. Vznik 1. světové války ovlivnil ražbu mincí z drahých kovů a tak v roce 1914 bylo proti původnímu plánu raženo pouze 300 exemplářů pamětního gangutského rublu. O rok později byl ražen poslední carský rubl 1915 a ministerstvo financí povolilo vydat pouze 600 kusů. Kolem roku 1927 se na západních numismatických trzích objevily ve větším počtu tyto vzácné mince, prodávané sovětským státem prostřednictvím Sovětské filatelistické asociace. Podle reklamního katalogu této instituce byly tyto mince prodávány v neznámém množství ve třech provedeních (normální ražby, leštěné a v zrcadlovém lesku). Ke stejným účelům byla v květnu 1927 provedena také ražba dochovanými razidly všech měděných zkušebních mincí 1916 a v neznámé době i doražba pamětního rublu 1913 (300 let Romanovců).

Novoděly ruských mincí, ražených do roku 1890, můžeme podle jejich specifičnosti rozdělit do celé řady skupin. Všechny jsou typické vznikem ve státních mincovnách, pečlivou ražbou a jelikož nebyly určeny pro oběh, ale pro muzea či sbírky sběratelů, také výtečnou zachovalostí.Vzhledem k omezenému počtu ražených novodělů jsou téměř všechny vzácné.
Rozdělujeme je následovně:

Mince, ražené dochovanými původními razidly. Většinou nejdou od původních mincí rozeznat. U výtečně zachovalých můžeme usuzovat na možnost novodělů.
Mince, ražené kombinací původního a nově zhotoveného razidla.
Mince, ražené nově zhotovenými razidly podle původních mincí. V některých případech, pokud se originál nedochoval, byla razidla vyryta podle obrázků. Na některých novodělech byla změněna hrana nebo byla ponechána hladká.
Napodobeniny mincí určitého typu, ale i ročníku, který nebyl v dané mincovně ražen.
Napodobeniny mincí určitého typu, ale bez značky mincmistra nebo s jeho iniciálami bez označení mincovny.
Hybridní ražby ražené razidly dvou různých mincí.
Hybridní ražby ražené razidly mince a medaile.
Podvrhy - vymyšlené mince, které neexistovaly.
Mince, ražené původními, ale pozměněnými razidly, např. puncováním nebo v některých případech i dodatečným ručním upravováním.
Mince s upravenou hranou puncováním.
Mince ze stejných razidel s několika variantami hrany.
Některé zlaté mince mají novoděly také ze stříbra a mědi.
Některé stříbrné mince mají novoděly také ze zlata a mědi.
Některé měděné mince mají novoděly také ze stříbra.
Mince ražené ze stříbra měly často kvalitnější zrno než původní originály.
V některých případech byla použita odlišná výrobní technologie. Na novoděly měděných útesů - plit z let 1726-1727 byl použit měděný válcovaný plech, kdežto originály byly raženy na kovářsky vyklepaném měděném plechu.
V předrevolučním Rusku existovala řada soukromých ražeben, pro které bylo padělání starých ruských mincí, vydávaných buď za originály nebo za novoděly, ražené ve státních mincovnách, velmi výhodným artiklem. Objem ražby těchto falzifikátů mnohonásobně převyšoval počty ražených novodělů. Výrobky těchto ražeben jsou vysoké kvality a mnohé sběratele skutečně ohrožují. V posledních desetiletích, v dobách intenzivnějšího styku našich sběratelů s ruskými, se na naše území dostal značný počet těchto "skvostů" ruské numismatiky.

Do této skupiny falzifikátů patří také skupina svým způsobem zajímavých romantických podvrhů. Autoři ruských historických románů ovlivnili falzátory, kteří ve značném rozsahu vyrobili řadu nikdy neexistujících mincí některých význačných historických osobností. Byl to např. rubl carevny Sofie, portrétní rubl J. Pugačeva, měděná mince S. Razina, ruble Petra I. 1702 a 1703 atd.

Termín "novoděl" ve svém širokém významu přešel z ruského jazyka do západní Evropy a Ameriky, kde je sbírání ruských mincí oblíbenou disciplinou. Se zvýšenou poptávkou po cennějších ruských mincích se zvýšil zájem i o novoděly, v současné době přijímané jako cenné sběratelské exempláře. Bohužel, novoděly uváděné v západních katalozích, nejsou někdy skutečnými ražbami oficiálních ruských státních mincoven, ale pocházejí z falzátorských dílen.

Identifikaci novodělů umožňuje dílo V. V. Uzdenikova "Monety Rossii 1700 - 1917", Moskva 1985. Autor ve své publikaci vytěžil všechny fondy Ermitáže, včetně archiválií a různých starých soupisů novodělů. V katalogizační části pečlivě rozlišuje rozpoznatelné termínem "NOVODĚL" a ty, které byly raženy původními razidly a splývají s originály značí pouze písmenem "N". Jediným nedostatkem vynikajícího Uzdenikova díla je rozdílné číslování katalogizační části prvního ruského vydání (1985) a druhého vydání s anglickým textem (1992).

Archeologové objevili v centru Prahy keramickou nádobu plnou stříbrných mincí. Peníze se razily v Kutné Hoře v polovině 15. století. Podobné objevy jsou v Praze ojedinělé, informoval Vojtěch Kašpar z archeologické společnosti Archaia.

Takzvaný loštický pohár byl ukryt pod podlahou kamenného gotického domu. Jeho základy archeologové objevili pod asfaltovým povrchem dvora mezi Štěpánskou a Školskou ulicí. V keramické nádobě bylo 700 až 1000 stříbrných mincí o hmotnosti kolem 0,4 gramu. Na kruhových mincích bez nápisu je obraz českého lva. "Tyto peníze se razily v Kutné Hoře v období, kdy se tam nevyráběly tradiční pražské groše," vysvětlil Kašpar. Groš měl tehdy hodnotu sedmi kruhových penízů

"Hodnota nálezu v době uložení představovala jmění, za které bylo možno koupit na dobytčím trhu, na dnešním Karlově náměstí, zhruba tři krávy," vypočetl archeolog. Podle Zdeňka Dragouna z Národního památkového ústavu to tehdy byla rozhodně významná částka. Pro srovnání, v současnosti by si stejně movitý člověk podle něho mohl dovolit koupit automobil.

Nynější hodnota pokladu podle Kašpara velká není. Minci lze na aukcích koupit za 20 až 60 korun podle toho, jak je zachovalá. "Historická hodnota je ale nevyčíslitelná," poznamenal.

Mince nyní mají v péči konzervátoři, kteří je rentgenují. Potom budou mince z nádoby postupně vyplavovat. "Konzervace a dokumentace mincí bude trvat několik měsíců," uvedl Kašpar. Přijde to podle něho na statisíce korun. "Záchrana pokladu bude stát mnohem více, než je jeho cena," poznamenal archeolog.

Kolegové podle něho našli ve dvoře i řadu dalších dokladů osídlení od 13. století do současnosti. Například novověká studna ukrývala množství věcí z doby, kdy ve vedlejším domě vyrůstal spisovatel Jaroslav Hašek. "Patří k nim nočník, půllitr, lahve, čutora a dřevěná kuželková koule," vyjmenoval archeolog. Odborníci zkoumají prostor mezi domy kvůli tomu, že se tam plánuje výstavba nového hotelu.