Ditrichštejnové

Základy moravské domény rodu položil diplomat a nejvyšší hofmistr císaře Maxmiliána II. Adam z Ditrichštejna (1527–1590), který roku 1575 získal do dědičného vlastnictví panství Mikulov. Vrchol politického, církevního i hospodářského vzestupu rodiny představoval jeho syn, kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636). Roku 1599 se stal olomouckým biskupem a kardinálem, v kritických letech před Bílou horou i po ní patřil k nejbližším oporám Habsburků na Moravě a po porážce stavovského povstání vykonával úřad zemského hejtmana a císařského plnomocného komisaře. Za prokázané služby i rozsáhlé finanční půjčky císaři získal František z Ditrichštejna od Ferdinanda II. roku 1624 dědičný titul říšského knížete s právem přenést jej na příbuzného Maxmiliána.

Historie rodu a kardinál František z Ditrichštejna

Mincovní činnost kardinála Františka z Ditrichštejna se nejprve rozvinula z titulu olomouckého biskupa. Přestože olomoučtí biskupové disponovali starobylým mincovním právem již ve středověku, ke skutečnému obnovení ražby došlo až na základě privilegia císaře Rudolfa II. z 5. března 1608. Biskupská mincovna pracovala v Kroměříži (a v neklidných válečných letech přechodně také v Olomouci a v Brně) a produkovala širokou škálu zlatých dukátů, vícenásobků dukátů, stříbrných tolarů i drobnějších krejcarových nominálů s biskupskou a rodovou heraldikou – typickými dvěma zkříženými vinařskými noži (kosíři).

Olomoucké biskupské a mikulovské rodové mincovnictví

Vedle církevního mincovního regálu udělil císař Ferdinand II. Františkovi z Ditrichštejna také osobní a rodové privilegium k ražbě vlastních světských mincí jako projev knížecí suverenity. Kardinál proto zřídil rodovou šlechtickou mincovnu přímo ve svém sídelním Mikulově. Ta vyvíjela činnost v období po měnovém bankrotu roku 1623 (kaláda), kdy říše i české země přešly zpět k hodnotnější minci, zejména v letech 1625–1628 pod vedením mincmistra Kryštofa Cantora, a příležitostně až do kardinálovy smrti roku 1636. Z mikulovské produkce jsou proslulé zejména oběžné stříbrné 3 krejcary (například ročník 1625), ale také reprezentativní tolary a dukáty nesoucí kardinálův portrét, knížecí titul a rodový erb bez znaků olomouckého biskupství.

Ditrichštejnské mince ve sběratelství

Po smrti kardinála Františka pokračovali v příležitostné reprezentativní ražbě tolarů a dukátů další knížata z Ditrichštejna – Ferdinand (1655–1698), Leopold (1698–1708), Walter Xaver (1708–1738), Karel Maxmilián (1738–1784) a naposledy Jan Karel roku 1789. Tyto mladší knížecí emise již nevznikaly v Mikulově, nýbrž na zakázku ve vídeňské mincovně jako prestižní dary a demonstrace trvajícího mincovního regálu rodu. Kompletní soupis rodových i biskupských ražeb zpracoval Ivo Halačka v katalogu Mince zemí Koruny české 1526–1856 a zasazení rodu mezi ostatní šlechtické emitenty přibližuje přehled [Rodové a šlechtické mincovny v Čechách a na Moravě](/serie/ceska-historie/slechticke-mincovny-ceskych-zemi).